Ben a Jessy - moji mazlíci

Většina z vás jistě pochopila v čem byl tento závod výjimečný. Start se konal v 21h. Délka trasy 29 km. Musím říct, že když jsem zjistila tuhle informaci, byla jsem nadšená. Říkala jsem si, že pokud se jde ve tmě, trasa nepovede žádnými nebezpečnými úseky jako tomu bylo na závodě 3.5. a taky určitě to nebude tak do kopce. V tom jsem se v podstatě nemýlila, ale to jsem ještě netušila, jak mě může potrápit tma . Závod se konal v krásném prostředí Ostravice. Měli jsme možnost ubytování v dřevěných chatkách, někteří sázeli na jistotu a přivezli si stan. Stejně jako na MČR byla účast bohatá, sice ne tak, ale na to že se šlo v noci - 24 účastníků (15 dogtrekking, 7 běžců).

Musím říct, že hned po startu jsme vyrazili plné elánu vstříc tomuto závodu. První - krátký úsek, bych nazvala cesta do města. Většinu trasy jsme běželi, proč ne, když to bylo skoro pořád s kopce, i když ono to taky není příliš pohodlné pokud nechcete letět za psem na plno, což já teda měla strach, že už bych se nezastavila. Borci to samozřejmě zvládají . Druhý úsek - fakt dlouhý, vedl od posledních baráčků až k přehradě Šanci přes hory a doly. A to už nastupovala tma. Naštěstí jsem se přiřadila k dalšímu účastníkovi - Žufrikovi, který přijel až z Prahy. Jde vidět, že tento závod je opravdu prestižní. Člověk by nevěřil jaká je na horách tma, nikde žádná lampa, žádná auta a ty zvuky vrzajících stromů a šustění listí. No fakt zajímavé. Ještě teˇsi pamatuji, jak jsem měla těžké kroky. Naštěstí vylezl alespoň měsíc a tak nám svítil a cestu. I když mi na některých úsecích docházely síly, představa, že mi majitelé Žufrika utečou, mě hnala kupředu. Po sestupu ze sado - maso kopce, kdy člověk nevidí na  úzkou pěšinku posetou obřími kameny a připásaného ke psu, jsme se dostali na hlavní cestu, po které jsme došli až k přehradě. Bylo to opravdu osvěžující. Osvětlená Šance, žádní jiní lidé. Každému bych to doporučila.Od Šance začela třetí etapa směr kemp. Ve městě se šlo opět s radostí, ale pak nastaly opět kopce. To už mi nohy šly, že sotva šly, ale pocit, že zůstanu sama dokázal divy. A tak jsme se vyšplhali i na ten mega kopec. A pak zase s kopce, ke kempu to mělo být co by kamenem dohodil, ale to byste museli být mistr světa. Bylo to nekonečné, člověk už mohl jít i se zavřenýma očima, protože nohy už byly tak navyklé, že jdou, že šly. Párkrát jsem to vyzkoušela, ale i když jsem Jess věřila, přece jen jsem ji raději pozorovala otevřenýma očima. Ještě že tak, bo psi asi cítili, že se blížíme k cíli, tak si chtěli hrát. Pořád na sebe doráželi, ale hlavně vypadali, jako by si vyšli jen tak na nějakou večerní procházku . Do cíle jsme došli společně v čase 5h 05min.

V chatce jsem si na postel rozložila spacák, udělala poslední nezbytné úpravy a koukám, Jess hlavu na posteli, zavřené oči a ...spí ve stoje?  Tak na ni promluvím a říkám ji lehni, ale ona si na tu zem nelehne a dělá, že se nemůže hnout z dosavadního místa. A jak myslíte, že to dopadlo? Jessynka si prostě nelehla a raději seděla a hlavu položenou na posteli směrem ke mně a hypnotizovala. Já věděla co chce, ale nechtěla jsem, člověk stejně podlehne ,  nevím, jak dlouho by to vydržela, ale jakmile jsem ji řekla tak pojď, vyskočila jak zajíc, uvelebila se mi v nohách a tak jsme absolvovali celou noc. Ráno jsme byli obě fit, Jess si pohrála s kamarádkou Delly ze Slovenska, pozdravila se se Žufrikem a pak už se vyhlašovali výsledky. Celově jsme skončili předposlední společně s Žufrikem, poslední místo měli také dva adepti. I tak se na každého dostala nějaká ta cena. Samozřejmě ty nejlepší věci byli již rozebrány. Já jsem Jessce vybrala obojek se zajíčky - ten používáme jen při výjimečných příležitostech, takže ho můžete případně vidět na voříškiádě.

Závod se pořádá i  v roce 2009, takže zveme všechny noční dobrodruhy. Zatím předpokládáme, že zase půjdeme.

MČR v dogtrekkingu 3.5. 2008

Jelikož mi chůze nedělá žádné větší problémy a turistiku mám docela ráda, rozhodla jsem se, že si s Jessy vyzkoušíme dogtrekking - turistiku se psem. První závod se konal 3.5. a byl zároveň mistrovstvím, což nám nijak nevadilo, soutěžit mohli i naprostí amatéři. Několik týdnů před závodem jsme trénovali domácí trasy - z Petřvaldu do Rychvaldu, Havířova, Orlové a zpět. Musím říct, že chodit po rovných cestách vám moc na přípravě nepomůže , ale aspoň něco.

3.5. jsme vyjeli. Počasí nebylo zrovna vstřícné. Mrholilo, mlha, že jste neviděli na 10m. Hrůza, a ta zima. Přesto účast byla velmi dobrá - 22 majitelů psů, přičemž někteří běželi se dvěma, a několik nadšenců naopak bez psů. Celkem 34 závodníků. Stanovená trasa 42,2 km. Na startu jsme se hezky seřadili a čekali na povel, Jessy se chovala mírně nesportovně a napadala vedlejší účastníky, po 5-ti km ji nějaké napadání přišlo šumafuk  . Musím říct, že jsme myslela, že umřu na prvním kilometru. První etapa vedla ke kapli Cyrila a Metoděje, pokud znáte cestu, víte, že ze začátku vede do kopce. Netušila jsem, že mě to dokáže tak odrovnat a funěla jsem, jako kdybych za sebou měla už dvacítku. A Jess je pěkně prohnaná, místo aby pěkně zabrala a vytáhla mě, šla úplně stejným tempem jako já, takže pomoc nulová. Za to s kopce jsem se s ní málem přerazila. Už tehdy jsem si řekla, že už nikdy víc, a kdybych náhodou měla takový nápad, tak rovnou pod studenou sprchu. Jenže to znáte . Když se šlo po rovince byla jsem úplně nadšená, jak nám to pěkně jde a na nějaké proklínání nebyl čas. Ke kapli jsme se dostali opravdu zázrakem, prostě se jen tak vynořila z mlhy - já do té doby myslela, že jsme úplně jinde, teda spíš, že jsme ještě hodně daleko. Otočili jsme se a valili zpátky. Nohy už si navykly a tak to šlo docela šmahem, podstatně rychleji než na cestě sem. Po rovince a s kopce jsme dokonce běželi. Když jsme se dostali na místo startu, měli jsme za sebou 8 km.

Druhá etapa měla 17km. Pustili jsme se na ni s vervou. Šlo se krásně - asi 10km. Úzká cestička, zatravněná, po rovince. Dokonce i slunko vysvitlo, a začalo mi být horko. Jenže pak přišel ten kopec a já myslela, že tam opravdu umřu. Posetý kameny a všude tekla voda z roztátého sněhu. Ze začátku jsem se to snažila obcházet, po pár metrech jsem zjistila, že je to zbytečné.  Jak já si nadávala, že jsem tu vůbec lezla. NO HRŮZA. A pak, aby toho nebylo málo, na vrcholu, kdy už jsem myslela, že nic horšího být nemůže, začalo lít. Ale to byl takový chcanec, že než jsem se vzpamatovala, a zalezli jsme pod nejbližší strom, byla jsem mokrá až na kůži. Tak jsme 10min stáli pod stromem a čekali, že to přejde, což přešlo, ale jen tak z poloviny. Jessy ani nechtěla jít, musela jsem ji doslova odtáhnout z pod toho stromu. A tak jsme se vydali dál úplně mokré a v dost silném mrholení. Další zkouška nás čekala na úzké cestičce, vedle které byl opravdu morbidní sráz. Pěkně to klouzalo, a kolikrát jsem se viděla dole někde zahákla o strom. Po několika metrech jsme narazili i na zbytky sněhu. Jess úplně ožila, ještě sníh asi neviděla, v minulém roce žádný nebyl, a v předminulém byla malé štěňátko, takže se na něj vrhla, začala po něm skákat, no strašná sranda. Schovávala v něm hlavu a legračně hopskala až mě několikrát málem shodila dolů, ale co, hlavně že má sníh, na paničku se ohledy brát nemusí . Konečně jsme se dostali dolů a po rovince jsme si to šinuli na konec druhé etapy. Sluničko pěkně svítilo, takže z nás legračně stoupala pára. Už se šlo po rovince a mě opět napadaly myšlenky, že to přece jen není tak hrozné. Nahoře jsem byla rozhodnutá, že na 25 km končíme, teď bych šla zase dál. Ale rozum zvítězil, a když jsme se dostali opět na místo startu, závod jsme ukončili. Čas 4h 33min, délka ušlé trasy 25 km.

Vlezli jsme do auta, já si na sebe hodila suché oblečení, vřele doporučuji vozit sebou. Bohužel náhradní boty mě nenapadly. Ale velmi chválím značku Alpine, protože to, co ty boty zakusili předtím a na tomto závodu ...opravdová kvalita, boty od vietnamců by se mi určitě rozpadly někde na vrcholu . Zašla jsem si na polévku do bufíku, kde samozřejmě Jessy všechny přítomné očarovala, takže jí podstrojovali sýreček a páreček. A pak se hnusně dívali na paničku, která ji odmítla dát i ten kousek suchého chleba, i když ten pejsek se očividně tvářil, že má hlad. Jess je vždy středem pozornosti. Pak jsme zalezli do auta, mezitím se zas rozpršelo a já za zády slyšela odfukování. Jess spala, konečně něco, co ji dokázalo utahat  . Po dvou hoďkách jsme si zašli pro diplom a medaili za účast, abychom se vydali na cestu domů, samozřejmě za přítomnosti sluníčka, že. Jess se jako vždy  musela s každým rozloučit, takže se tam radostí válela po zemi, nechala se drbat a laskat krásnými slůvky, jaký že je to krásný, hodný a šikovný pejsek. Celou cestu dom Jess spokojeně spala a nabírala ztracenou energii a já se hrozila, co že jí doma zase napadne, když si teď tak spokojeně hoví  .

Ještě musím připsat, že na druhý den jsem nemohla vůbec chodit a kolébala jsem se jak tučnák. Což přetrvalo asi 2 - 3 dny. Tím vás nechci od takových to akcí odradit, jen připravit na to, že 25 km, pokud nejste opravdu trénovaní, s váma zacvičí. A to si nedovedu představit, co by se mnou udělalo těch 40 km. Ale i tak bych šla z novu, už jen proto, že to byl úžasný zážitek, i když s bolestí na konci . Všem úspěšný start.