Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

JESSY

Jessynku jsem si přivezla z útulku v Ostravě - Třebovicích, když jí byl přibližně rok a měsíc. Jelikož jsme výběr nechtěli podcenit, měli jsme vybráno několik feneček, které se nám líbili a v útulku si je nechali předvést. Útulek totiž na svých stránkách psíky necharakterizuje. Ale při osobním kontaktu byly pracovnice útulku velice milé a ochotně nás informovali o povaze pejska, pejsky nám také předvedly. První fenečka měla zdravotní problémy - ekzém, druhá byla velmi bázlivá, třetí zase příliš malá ( to víte - fotky dost zkreslují  ) a čtvrtá byla Jessy - naše šťastná karta. Když ji přivedli, bylo ji hned všude plno, s každým se po psím způsobu musela přivítat, a paní s ní na vodítku měla co dělat. První dojem? Nezkrotný ďábel . Než ji paní přivedla, řekla, že si ji zamilujeme, měla pravdu, když pak ještě dodala, že je strašně aktivní a bude potřebovat hodně pohybu - nám to nevadilo. Tak jsme ji naložili a vyjeli k novému domovu.

 

Téměř půl cesty neustále kňučela a museli jsme ji uplácet piškoty. Jela v kufru, ktrerý byl opatřen mříží. Asi 200m před domovem mříž prorazila a zůstala na zadních sedačkách, když mamka šla otvírat bránu, přesedla si na místo spolujezdce, usadila se a koukala na mě jako ten nejvíc ponížený tvor, že musela jet v kufru. Jinak já jsem řídila. Takže naše Jessy vjela do zahrady hrdě na předním sedadle jako opravdová psí dáma .

 

Člověk si vše naplánuje, jak pejsky skamarádí, pěkně venku - na procházce, ale ti chachaři si to stejně udělají po svém. Sotva jsem otevřela dveře auta Jessy vyskočila přímo na chudáčka Bena, který nás přišel přivítat. Začala kolem něho zběsile lítát a skákat na něho, celá šťastná. Jenže Ben takové nadšení nesdílel, štěkal a vrčel a vůbec se snažil utéct. Nakonec jsme ho museli zachránit a zavřít do sklepa, protože jinak by ho Jessy nejspíš uskákala k smrti. Takže tak trochu rodeo . Když jsme Jess zavřeli do kotce a šli si spočnout domů, předvedla nám, co se v ní skrývá za potenciál. Šla jsem se podívat přes okno a ? Pes nikde. Říkám si, bude asi v boudě, ale šlo vidět, že v boudě není. Otevřu dveře a ona sedí za nimi a málem se uvrtí k smrti. Nechápu. Dveře kotce zavřené. Žádná díra. Musím říct, že dostat ji do kotce byl po dlouhou dobu neskutečný zážitek. Nicméně, když jsem ji tam doslova odtáhla a vrátila se domů k oknu, nevěřila jsem vlastním očím. Zavolala jsem zbytek rodiny. Jess - velikost 60 cm v kohoutku - začala prostrkovat hlavu mrížemi v brance kotce, a to musím podotknout, že ne u země, kde se mezery nenachází, ale ve výšce 70 - 80 cm od země. Prostrčila hlavu 15 cm dírou na výšku a asi 60 cm na délku, pak se odrazila a prostrčila hrudník, takhle chvíli visela a různě se kroutila až se ji podařilo dostat celý hrudník za branku a pak jen vyklouzla, dopadla na zem otřepala se a bylo hotovo. Ihned následovalo zakrytí mezer pletivem .

V prvních týdnech padly za oběť 3 slepice, několik bot, nepoživatelné věci se staly ve větší míře poživatelnými, rybízy dostaly nový sestřih - stejně jako později dvouletá hruška, lavička má nový okousaný design. A plot je kapitola sama pro sebe. Kolem celé zahrady se táhne u země železné pletivo, protože Jess strašně ráda chodí na procházky sama a pletivo pro ni nepředstavuje problém. Prostě ho rozplete a je na svobodě. Nastěstí se vždy vrátila a nic se nestalo. Problém je, že když to nejde tam, vymyslí zcela nový způsob - jako třeba výskok na boudu, odtud přes plot k sousedům, a další výmysly, nad kterými nám rozum zůstavá stát. Jess je tvor naplněný neskutečným množstvím energie. A někdy přemýšlím, jak může být tak vynalezává a nadmíru inteligentní. Ale nedali bychom ji .

Musím také říct, že Jess byla zřejmě týraná, či alespoň nadmíru bita.Na začátku si neuměla ani hrát, když jsem chtěla hodit balónek, stáhla ocas a lehla si na zem. Takže jsem ze začátku musela kutálet míček po zemi. Neznala honěnou. Když se běželo proti ní, okamžitě ležela na zemi. O přetahovacích hrách nemá cenu se ani zmiňovat. Neustále mi byla za zadkem, ať jsem se hnula kamkoli. A nesčetněkrát jsem ji omylem přišlápla. Ji to nevadilo, hlavně, že mohla být co nejblíž u mě. Na vycházce chodila jen u nohy, což mě nadmíru vytáčelo . Netahala na vodítku, nic nečuchala a pořád měla přikrčený postoj. Smutný pohled. Mírné zvýšení hlasu, a tím myslím opravdu mírné, ji položilo na zem. A vzít si do ruky smeták a jít zametat, no dovedete si to asi představit. Problém byl i její výcvik, jakýkoliv dotek na zadek, ji stresoval, ocas mezi nohama a začala mi olizovat ruku a všemožne se natáčet. Takže výcvik probíhal téměř bezkontaktně.

Musím říct, že jsme za necelý rok všechny tyto útrapy překonaly. Jessy dnes miluje aportování, přetahování, a když se rozběhnete proti ní, má z toho vyloženě radost a neustále se schvalně přibližuje a vyčkává, kdy po ní "skočím". Zvládá základní povely i nějaké psí triky a strašně ráda a rychle se učí nové. Na vycházce přiměřeně tahá na vodítku . Navštěvujeme kynologické cvičiště, kde pilujeme poslušnost v prostředí psů a taky se věnujeme zatím rekreačně agility. Účastníme se závodů v dogtrekkingu, výstav voříšků, coursingu. A doma ji zapřahám do saní a vozíku. Také slepice se naučila respektovat, stejně jako naší kočku. S Benem jsou opravdoví kamarádi, žádné problémy nenastaly. Sice Bena někdy pošťuchuje, ale Ben to bere sportovně. Ben ji ukázal nebezpečné "objekty", procházející kolem našeho plotu, takže je i dobrý hlídač, zvláště v noci má uši na "šťopkách" . Zatím jsem takového nočního hlídače neviděla. Každý noční "objekt" nám ohlašuje a nepřestane, dokud nezmizí z naší zóny. Často bývá jediná, které štěká, ale vždy právem.

 

Nelitujeme, že jsme si vybrali pejska z útulku, i když počátky byly opravdu těžké a vyžadovaly hodně trpělivosti. Jess nám přinesla tolik radosti, že na to dnes vzpomínáme s úsměvem.

 Fotka z ostravského útulku

Obrazek